Nebuď p*ča - aneb jak (ne)pracovat s dětmi

Níže uvedený text je výňatkem z edičního plánu 2023 nakladatelství Portál. 

Nebuď p*ča - aneb jak (ne)pracovat s dětmi

Příběhy z ústavní péče

Toto je kniha o dětech žijících v ústavní péči – o dobré práci s nimi i o špatné práci s nimi, o jejich příbězích, o rozhodnutích dospělých i o možných lepších volbách. Čtenář zde nalezne anonymizované, ale reálné příběhy dětí, základní teoretické (odborné) minimum i přímé citace samotných dětských hrdinů. Takové, které mohou inspirovat, anebo třeba někomu pomohou otevřít oči a uvědomit si, že i ten „zlý rozmazlený spratek“ má pro své špatné chování důvody. Že to může být výkřik nesouhlasu, odporu a zhnusení některými lidmi, s nimiž se dítě setkalo. Stejně tak kniha vyjadřuje hluboký obdiv a poděkování některým lidem, kteří v této sféře pracují.

Kniha je upřímná a surová – pojmenovává věci a situace reálnými slovy s reálnými pocity, nehledá ani líbivé fráze, ani korektně přijatelné opisy. A přestože je název knihy vulgární (a čtenář po přečtení několika stránek brzy pochopí proč), není kniha nijak podbízivě senzační, ale naopak pevně zakotvená v terénní praxi i odborném psychologickém, psychoterapeutickém a pedagogickém zázemí.

___________

Úryvek z knihy:

Při jedné z mých následných návštěv jsem byl s dětmi venku na zahradě. Lezli jsme po prolézačkách, zpívali a hráli různé pohybové hry, aby se děti unavily. Tety si mezitím „rozbalily tábor“ nedaleko hřiště, popíjely kávu a jedly sušenky. Nevadilo mi to, jsem muž a nedělá mi problém běhat za dětmi. Ony – starší dámy – mají zase jistě jiné přednosti, které mohou při své práci uplatnit. Blíží se večer, stmívá se, uklízíme zahradu. Některé děti odcházejí v klidu, některé protestují, že ještě jít nechtějí. Najednou se ozve hlasitý křik tety a poté hysterický brek dítěte. Upírka! Jdu po zvuku breku až k lavičce, na které sedí teta s kávou v ruce. Dítě leží na zemi v louži, brečí a drží se nohy lavičky.

„Co se děje?“ ptám se. Teta se neobtěžovala vstát z lavičky, jen zvýšila hlas:

„Řekla jsem jí, že půjdeme domů. Prohlásila, že nechce, a rozbrečela se. Tak jsem ji zchladila vodou z PET lahve, aby se uklidnila, ale začala brečet ještě víc. Lehla si na zem a odmítá odejít! Zkusila jsem ji polít ještě jednou, ale je jen zase hnusná a protivná!“

„Já jsem se ale neptal vás, ptal jsem se jí.“

„Dělej si s ní, co chceš, ale doveď mi ji domů!“ houkla přes rameno naštvaná teta, když odcházela.

Koukám na polité dítě ležící v louži, které se křečovitě drží nohy lavičky a hlasitě pláče. Lehám si na břicho vedle Gizely a říkám klidným tichým hlasem (používám tichý hlas, aby dítě pro jeho slyšitelnost muselo samo ztlumit svou hlasitost):

„Všechno bude v pořádku. Neboj! Půjdeš ke mně?“

Podívá se na mě svýma velkýma očima plnýma slz a bolesti: „To tě ale strejdo celého namočím.“

„Tak se alespoň nebudu muset dneska koupat.“

Směje se a chytá se mě. Beru ji do náruče a sedáme si spolu na lavičku. Sedíme tam, oba mokří, objímá mě kolem krku a pláče. Po chvíli přestane a jen se mi dívá do očí, jako by se mi pokoušela číst myšlenky. Něco v mých očích hledá.

„Ty se na mě nezlobíš, strejdo?“

„Nezlobím.“

„Ale já jsem brečela a křičela.“

„Byla jsi smutná?“

„Jo.“

„Tak to chápu, že jsi brečela. Já když jsem smutný, tak taky brečím. Za své pocity se přece nemusíš omlouvat.“

Usmívá se. Povídáme si o tom, co jsme dnes hráli za hry na hřišti, o mokrém oblečení, o rybách, které jsou také pořád mokré. Pomalu se přesouváme k jejímu bytu. Po chvíli klepání na dveře přichází naštvaná teta, která hned ve dveřích spustí salvu nadávek a výčitek, že kvůli její nevychovanosti a hysterickému chování bude muset všechno znova prát a že příště už ji ven rozhodně nepustí. Upírka opět pláče a teta ji posílá do pokoje. A tak stojím v předsíni sám s touto dámou, která už od dveří opět kouká na běžící pořad v televizi. Vypadá klidně. Ovšem jen do mé věty: „Myslím si, že byste neměla brečící dítě polévat vodou. To dítě neuklidní, ale jen více… zneklidní.“ Klid tety je rázem pryč a já mám její plnou pozornost. Náhle ji přestane zajímat i zábavných večerní pořad. „Vy mi nemáte co říkat, co mám nebo nemám dělat se svými dětmi! Uvědomte si, že vy jste tady jen dobrovolník! Já vychovatelka!! Kolik vůbec máte vlastních dětí, že si opovažujete mluvit mi do výchovy?! Vždyť mně je pomalu třikrát tolik, co vám, o životě nic nevíte, a budete mě poučovat?!“ Teta stále nadává a rukou mě tlačí ze dveří. „Ještě jedna takováhle poznámka a vaše dobrovolnictví a kontakt s mými dětmi tady skončí!“ Tím je pro ni diskuse u konce a zabouchne mi dveře před nosem.

________

Tomáš Morávek DiS. je vychovatel s více než osmiletou praxí z nejrůznějších zařízení pro děti a krizový intervent na dětské krizové lince. V současnosti je také ředitelem organizace (Ne)ohrožené děti, z. ú.

 

Níže naleznete odkaz na e-shop nakladatelství Portál.