Žádost o ruku
V tomto ústavním zařízení nejsem poprvé. Se zdejšími dětmi jsem strávil za poslední roky spoustu času.
Prožili jsme spolu mnoho zážitků, situací, mnohokrát jsme se společně smáli a mnohokrát společně plakali. Nyní stojím na chodbě. Připravuji hračky na další aktivitu, kdžyž v tom mě za ruku chytí malý šestiletý chlapeček. "Pojď se mnou, prosím. Musím ti něco důležitého říct."
Kráčíme spolu studenou chodbou. Honzík pevně svírá mou dlaň. Tváří se nervózně, neusmívá se (jak běžně bývá jeho zvykem) a během chůze si potichu něco šeptá. Chvílemi to vypadá, že si (téměř neslyšně) nacvičuje nějakou řeč, možná básničku do školy. Pár metrů nás dělí od jeho pokojíčku a já stále přemýšlím, z čeho je Honzík tak nervózní. Vždyť jsme spolu řešili snad všechna možná témata - bolestivou minulost, týrání v rodině, vysněnou budoucnost i záhady vesmíru. Ví, že mi může beze strachu říct cokoli. Ví, že ať už provedl cokoli, tak nemůže přijít o mou lásku. A přesto se nyní v jeho obličeji zrcadlí obrovský strach a obavy.
Přicházíme k jeho dětskému pokojíčku. Před dveřmi se Honzík zastavuje a mlčí, jakoby po třeboval chvíli čas, aby mohl udělat další krok.
Po chvíli otevře dveře pokojíčku a říká "Jdi prosím dovnitř."
Vcházím do malého dětského pokojíčku - na zemi je rozestavěné lego, na posteli leží plyšáci, na stole jsou poházené pastelky a pár výkresů. Nevidím tu nic divného. Netuším, co mám v této místnosti hledat. Netuším, co si přeje Honzík, abych našel.
Rozhlížím se, když v tom se za mnou ozve Honzíkův dětský hlásek: "Vezmeš si mě?"
Otáčím se a před sebou vidím Honzíka. Klečí na zemi, v malé ručičce svírá špinavý dětský prstýnek z automatu. Klečí přede mnou a s rozechvělým hlasem opakuje svou otázku "Vezmeš si mě?" - "Jako za manžela?" ptám se. Chlapeček se zamyslí a odpovídá "Ne, to ne. Jen... jestli si mě vezmeš. Domů. Prosím." opakuje svou prosbu. Už to není pouhá otázka. V jeho hlase je naléhavost, strach z odmítnutí a žádost. Veliká upřímná žádost.
"Vezmeš si mě prosím? Prosím... vezmi mě pryč! Prosím..."
...
