„POMÁHÁME OHROŽENÝM DĚTEM STÁT SE NEOHROŽENÝMI.“
„POMÁHÁME OHROŽENÝM DĚTEM STÁT SE NEOHROŽENÝMI.“
„POMÁHÁME OHROŽENÝM DĚTEM STÁT SE NEOHROŽENÝMI.“

Mateřská láska bezdětného otce

POHÁDKA PRO RODIČE OD RODIČE BEZ DÍTĚTE

Pracuji v ústavním zařízení pro děti. Dětí je v našich zařízeních až příliš. Přál bych si, aby nebylo takovýchto zařízení vůbec potřeba, aby nebyly děti, které potřebují naše služby. Ale takové děti bohužel jsou, a tak existuje naše zařízení, a tak v něm pracuji já. Práce je to úžasná, naplňující, smysluplná, ale až neuvěřitelně emočně náročná. Protože ono není těžké děti přijímat, těžké je je nechat odejít. Možná si říkáte, že pro muže to musí být snadnější než pro ženu, neboť nemá mateřský pud a nebude se k dítěti tolik citově vázat. Jenomže...

 

 

obrázek

 

Měl jsem na bytě osmiletého chlapečka. Ze začátku byl uzavřený, plačtivý, protivný, prý rozmazlený a nedomazlený zároveň. Byla na něj jedna stížnost za druhou - moc kňourá, moc si vybírá v jídle, často brečí, nevnímá, když na něj mluvíme, když se mu něco nelíbí, tak pláče, venku křičí, venku se pere, je sprostý, odmítá se mýt, neváží si věcí… a já ho tak miloval! Nikdo nechápal proč, dokonce ani já sám jsem tomu nerozuměl, ale hned od našeho prvního rozhovoru mi bylo jasné, že tohle bude bolet. Nerozmazloval jsem ho (myslím), nechoval jsem se k němu jinak než k ostatním dětem, ale přesto tam byl jiný vztah – chodil ke mně řešit křivdy i radosti, lásku, obavy, nepochopení své životní situace, svůj pocit nechtěnosti, svou obavu, že ho všichni opustí…

 

Rozuměl jsem mu, chápal jsem, proč křičí, chápal jsem, proč se mu chce brečet i proč se mu chce hlasitě smát. Nemuseli jsme spolu ani mluvit, prostě jsme to vycítili, věděl jsem, kdy potřebuje obejmout a kdy naopak slyšet, že teď má brzdit on. A on zase viděl do mě – kdy jsem šťastný a kdy radost jen předstírám. Panovala mezi námi naprostá (mnohdy okolím nepochopená) upřímnost a přímočarost. Stížnosti chodily dál, kolegyně nechápaly, děti žárlily a já až příliš rychle pochopil, že to je přesně to dítě, které bych si měl vzít do pěstounské péče. Dítě, pro které bych se ve vteřině zřekl všeho, co mám - stávajícího bydlení, všech svých prací i životního stylu – a zasvětil život jeho výchově a péči o jeho úsměv.

obrázek

 

Netrvalo dlouho a přišla informace, že se chlapeček vrací domů. Bohužel ne ke mně, ale do původní rodiny… co jsem v tu dobu prožíval se tu ani nebudu snažit popsat, protože to popsat nedokáži. Tu prázdnotu pochopí jen někteří lidé - např. všichni pracovníci/pracovnice v naší pracovní sféře, kteří si také pustili nějaké dítko až za hranice vlastního Já a těm to popisovat nemusím.

 

Náš poslední den jsme se smáli, hráli jsme si, lítali venku, objímali se a vařili. Nepředstírali jsme, že se nic neděje, ale ani jsme nechtěli ztrácet poslední společné chvíle smutkem. Cítili jsme pohledy všech lidí, kteří nechápali, jak můžeme být tak v pohodě, když i oni cítí, že nás to bude hodně bolet. Ale pořád jsme všem říkali: „Ještě je brzy na smutek“.

 

Jenže pak už přestalo být „brzy na smutek“, přišel náš poslední společný večer a s ním spojené loučení. Leželi jsme na barevném koberci v dětském pokoji, držel mě za ruku a oba jsme mlčeli. Nebrečeli jsme, ale ani jsme nemluvili. Jen jsme na sebe koukali. Přemýšlel jsem, co mám říct, připravoval jsem si spoustu slov a vět na tento okamžik, ale všechny se nyní zdály prázdné a nicotné. Mlčeli jsme snad dvacet minut. Poté jsem sesbíral veškeré síly, přinutil se usmát a nadechl se, že řeknu „Sbohem“. Ale přerušil mě slovy „Strejdo, řekni mi pohádku“. „Neřeknu, řekni mi ji ty“ vrátil jsem mu výzvu. „Když já žádnou neznám.“ odpověděl a objal mě. „Tak fajn, když jsi línej vyprávět sám, tak budeme vyprávět spolu, vymyslíme si vlastní – budeme se střídat po větách“. Souhlasil. Zůstali jsme ležet na koberci a začali si vyprávět „smyšlenou“ pohádku o robotovi. Pohádka byla dlouhá, tak dlouhá, že v průběhu jejího vyprávění několikrát usnul. A i když byla pohádka smyšlená, oba dva jsme věděli, jak bude pokračovat, o čem je, o kom je. Zde posílám úryvek, který jsem si hned po vyprávění napsal na papírek:

„ ...a stále mu opakoval: „Dělej, co chceš, stejně tě budu milovat.“ Dalšího dne se robot Zucchero vzbudil se špatnou náladou. Od rána se jen mračil a na všechny byl protivný. Nedopatřením při obědě polil ubrus naftou s mlékem a dostal jeden ze svých vzteklých záchvatů, kterými už odehnal nejednoho potenciálního majitele. Křičel, nadával, mlátil do věcí, vysklil okno, převrhl stůl, rozmlátil postel, prorazil zeť a dokonce Tommyho několikrát ošklivě udeřil a pokousal. Když záchvat polevil, robůtek se rozhlédl po místnosti plné střepů a nevyřčených omluv a vyrazil ke dveřím. Byl rozhodnutý odejít a tak už nikdy neublížit svému majiteli. Věděl, že tohle mu nikdy neodpustí, že tohle nepochopí a pošle ho na šrot stejně jako všichni předchozí majitelé. Když ale otevíral dveře, Tommy krčící se na zemi nohou dveře opět přirazil a řekl: „Dělej, co chceš, stejně tě budu milovat…“

 

Pohádka skončila, opět na sebe hledíme a oba víme, že je čas se rozloučit. Už to nejde bez slz.

Pohádka skončila. Naposledy ho objímám a šeptám „Miluji tě, i když smrdíš“.

Směje se, smějeme se oba. „Já tebe taky, strejdo“.

Pusa na čelo, odchází.

Pohádka skončila.

 

Jsem muž, nejsem matka, a tak prý nemohu cítit mateřskou lásku... Robůtek byl důkazem, že mohu! Byl důkazem, že i muži tento cit chovají a že i muži by klidně obětovali svůj život za život vlastního/cizího malého tvora.

Abychom poskytli co nejlepší služby, používáme technologie, jako jsou soubory cookie, k ukládání a/nebo přístupu k informacím o zařízení. Souhlas s těmito technologiemi nám umožní zpracovávat osobní údaje. Své nastavení můžete spravovat.