BOLEST

            Rozražený ret, monokl, bilaterální modřiny, strach v očích. Přibíhá ke mně svou neohrabanou dětskou chůzí a kouká mi do očí. Pak se napřáhne a svou ručičkou mě praští do nohy, výše nedosáhne. Kouká. Koukám. Klekám si k němu. “Já Ti neublížím, neboj." šeptám. Hledí na mě, přikročí blíž a vší dětskou silou mě udeří do obličeje. Hned poté mi dává další facku. Koukám na něj a soustředím se na svůj výraz, nesmí v něm spatřit ani náznak vzteku, hněvu nebo hrozby. Nezlobím se na něj, chápu ho - neví, jestli mu nelžu, jestli mu také neublížím, neví, jestli je v bezpečí. Otáčí se, ze země sbírá kámen a snaží se mě udeřit do obličeje. Úder vykrývám, kámen beru a zahazuji. Spouští ruce a nastavuje tvář, očekává odplatu, očekává bolest... jako už tolikrát za svůj krátký život.

            “Já Ti neublížím, nikdy Ti neublížím…" šeptám a hladím ho po tváři. Vytřeští oči a na chvíli ztuhne. Kouká na mě. Koukám na něj, hladím ho. Jde ke mně blíže, jde se zaťatými pěstmi. Zavírám oči, aby viděl, že se nebojím, že se nebráním, že se s ním nebudu prát a že mu nic nehrozí. Dostávám další úder. A další. A další... Hladím ho dál ve vlasech. "Já Ti neublížím". Úder za úderem a pak pauza. Nic se neděje, pouze ticho a hlazení. Z ničeho nic se na mě vrhá a začíná mě pevně objímat. A plakat. Objímám ho, nechávám ho plakat i křičet. Je v bezpečí a ví to.

(fyzicky týraný chlapeček, 5 let)